Život ukrytý v mysli...jsme co myslíme, žijeme jak myslíme...
Co si pod těmito slovy představíte? Jste ochotni jim naslouchat? Poznat sami sebe? Jít do své vlastní hloubky nebo radši zůstanete na povrchu a řeknete? „Ale vždyť já myslím hezky. Nemyslím a nemluvím přeci špatně. Všem přeji to dobré a když občas někoho zdrbnu, tak přeci jen říkám co si myslím.“
Pointa slov „jsme co myslíme, žijeme, jak myslíme“, pro mne znamená úplně jiný rozměr. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jak vlastně myslím já sama a jak mne naučili myslet.
Co se zatím skrývá? Co to tady vlastně píšu? Nechápete to? To nic, já též nechápala.
Zkusím Vám svoji myšlenku vysvětlit na příkladu. Vezměte si tužku a papír, bez přemýšlení napište odpovědi a doplňte věty níže. Ale upřímně bez přikrášlování:)
Jaké jsou Vaše odpovědi na tyto úplně náhodné otázky a věty? Jsou spíše pozitivní? Či spíše negativní? Přemýšleli jste u některých otázek dlouho? U některých krátce a rychle? Tak copak o Vás vypovídají Vaše odpovědi?
Dovolili jste si vyhrát balík peněz nebo se spíše dalo čekat, že se Vám rozbilo auto? Dnešní den byl skvělý? Nebo plný blbců? Mé děti jsou úžasné nebo líné, divoké, či v pubertě? Můj manžel je přesně muž kterého chci či je to muž který mne štve, ale je můj? Stalo se Vám, že jste něco přepsali? Nebo chtěli napsat něco upřímného, ale napsali něco pozitivního, abyste se přesvědčili o opaku?
U některé odpovědi Vám bylo třeba i smutno a ovlivnila Vás vzpomínka z minulosti. Vzpomínka, která ovlivnila Vaše myšlení? To je spojitost s tím, jak Vás naučili myslet…co to vlastně znamená a kdy vzniká vzorec myšlení?
Všichni lidé mají potřebu se začlenit, je to od pravěku zakořeněná potřeba, v té době se jednalo o potřebu přežití, vyloučení z kmene znamenalo smrt. Tato potřeba v nás dodnes přežívá. Potřeba být přijat.
A jak tomu tak je, už léta je většina z nás vychovávána v podmíněné lásce. Co si pod tímto představit? Miluji Tě, když jsi takové dítě, jaké chci, když naplníš moji představu.
A malé děti chtějí být milovány a přijaty. A tak se učí od dospělých jací vlastně jsou, a Ti se často neptají na názor dítěte, „co může dítě vědět ne?“ Tak nám ho prostě sdělí – příklad když dítě vylije pití, často uslyší co dělá, že je úplně hrozné a nedává pozor! A když se to stane např. maminčině kamarádce na návštěvě u Vás doma, světe div se: ONO SE NIC NEDĚJE.
A co třeba, když nechce dítě jinému dítěti půjčit kýblíček či dát babičce pusu….to jsou, ale ošklivé děti. A vůbec nevadí, že dítě si chce teď jen hrát se svým kýblíčkem a babičce pusu prostě dát teď hned nechce.
Dítě pláče, protože často dostalo na zadek, či je jen nuceno dělat něco co nechce, vyjádří svůj nesouhlas a co dospělák pronese, ony osudové věty: „Neřvi! nemáš proč! Nebo Ti dám důvod!“
Znáte to? zažili jste to? Mohla bych pokračovat, ale myslím, že takto to stačí.
Učíme se kdo jsme, z toho, jak nás přijímají ostatní a díky pravěké potřebě přežít a touze malého dítěte po lásce a pochopení začneme půjčovat kýblíčky a líbat babičky na povel, protože tak jsme hodní. Už se nevztekáme a neříkáme svůj názor, protože my nejsme podstatní. A i kdybychom přece ten názor chtěli projevit, strach z toho, že nám „přidají“ nás ochromí.
Jak to máte Vy? Naučili Vás třeba lhát ostatním, protože pravda se nehodí a ještě k tomu Vás naučili si myslet, že je to takto v pořádku? Naučili Vás popřít sami sebe, protože musíte hlavně koukat na to, abyste neublížili ostatním? Naučili Vás se litovat či předstírat, že je vše v pořádku?
A tak si s námi naše naučená mysl pohrává a naše duše nás často kope. Jdeme proti vlastním pocitům a ještě si říkáme, že je to přeci v pořádku.
Takže krom toho, že můžeme být pozitivní nebo negativní…..my si dokážeme překrucovat rozumem to co cítíme, abychom se necítili špatně. Dokážeme sami sobě lhát o tom, že život jaký žijeme, je přece skvělý…co bychom vlastně více chtěli…chceme se cítit prostě jako vítězové a děláme ústupky. Či jsme rovnou oběti a vyžíváme se v tom našem hořkém životě, jak je těžký, jak to mají ostatní jednodušší. Podporujeme se navzájem v náročném životě, abychom si vzali od druhých také trochu síly.
Vidíte to?
Hranice, limity, pochyby o sobě samých, často pochyby o tom co vlastně chceme, či pochyby o tom, zda to co chceme je správné.
Tak pokládám otázky: Kdo jste? Jak svýma očima vidíte ostatní? Žijete takový život jaký chcete? Máte práci, kterou jste vždy chtěly? Umíte přijmout zodpovědnost za Vaše rozhodnutí? Nebo si lžete do kapsy?
Často žijeme to co jsme nikdy nechtěli žít, jaké pro mne bylo zjištění, že jsem jako máma, protože to ona mi byla vzorem a naučila mne myslet stejně tak, jak ji naučila myslet její matka. Aniž by si cokoli uvědomovala, aniž by měla pocit, že je to špatně. Dělala vše tak jak nejlépe uměla. Tak jak ji to naučili.
Pamatuji si na mé dětství, kdy jsem křičela: „Nikdy nebudu jako ona!“
Jsem hrdá na to, že jsem byla jako ona a hrdá na to, že jsem poslechla kopání mé duše a nyní jsem o krůček jinde, ale pořád já. Dělám vše tak jako MY VŠICHNI, tak jak nejlépe umím. Takže pokud Vás také duše kope…pojďte se se mnou vydat o krůček dál…
Valki_pd
3.4.2023