Taky je máte? Tajemná šuplata, kam hodíte věci se kterými nevíte co dělat? Nahromaděné, rozházené, přeplněné, ale je Vám líto ty věci vyhodit. O kruhem se jim vyhýbáte a když náhodou ten šuplík pootevřete, rychle vše nacpete zpět a zavřete jej.

Stejné šuplíky si tvoříme jako malé děti ve své duši. Pokud se nám dějí traumatizující situace, situace studu, křivdy a dítě neví co s nimi má dělat, protože o jeho pocitech se nemluví, neví jak emoce zpracovat, udělá náš mozek úžasnou věc. Vytěsní je a schová do šuplíku. A kolem těch šuplíků chodíme obloukem a vyhýbáme se tomu, abychom je vysypali a vyčistili.

Tak s nimi rosteme, ale ony se nám rády připomenou, protože jsou plné a těžké….Ideálně v tu nejméně vhodnou dobu či nejméně chtěnými způsoby.

A když se šuplík pootevře, vypadá ven spousta nezpracovaných emocí, které neumíme ovládnout, nechápeme je, jen je zase chceme nacpat zpět do šuplete. Cítíme zase vztek, sebelítost, vinu, prožíváme zase pocity křivdy a strachu. Tyto pocity spouští okamžitou potřebu reagovat – třeba křičet, odsuzovat, nepřijmout názor druhého, obhajovat se či vyčítat. Sluch, oči i mozek nám zastře nezpracovaná emoce, za níž vykukuje křivda z minulosti a dá prostor mocnému nástroji DOMNĚNCE a v tu chvíli končí sranda. V tuto chvílí, kdy naše vnitřní dítě rozpoutá obranný postoj – NEJSME schopni čistě SLYŠET DRUHÉHO ČLOVĚKA ani jej NEDOKÁŽEME respektovat. A pak když daná situace otevře šuplíky všech účastníků najednou – jsme SLEPÍ a HLUŠÍ vůči druhému. A když se k šupleti přidá mocná zbraň OČEKÁVÁNÍ, tak to je jízda.

Nejčastěji tyto konflikty zažíváme v partnerských vztazích, ve vztahu s dětmi s kolegy i přáteli. Prostě šuplík může vykouknout kdykoli, stačí jediné spouštěcí slovo, jediný pocit.

A tyto slova a pocity jsou hluboko a bolavé … a projevují se různě…

“Máma/táta tam pro mne nebyl/a, když jsem ji potřebovala…” (pocit – můj muž, moje žena tady pro mne není – reakce výčitka – „TY TADY NEJSI, KDYŽ TĚ POTŘEBUJI“)

“Táta/máma musel/s mít vždy pravdu” (pocit – musím poslouchat, tlak, potlačení sám sebe – reakce vztek – nepřijetí jiného názoru, obhajoba – pocit nedostatečnosti, strach – popření sám sebe, děláme věci, co nechceme, ale máme pocit, že tak je to správně)

“Kamarádka mi přebrala kluka” (pocit – nejsem dost hezká, zradila mne – reakce – potřeba zranit i to druhého – urážení, pomluvy, obviňování, sebelítost – podceňování se, jsem moc tlustá, hubená atd., nenávist sama k sobě)

“Učitel mi řekl, že jsem nula a vždy budu” (pocit – zesměšnění, sebelítosti, vzteku, bezmocnosti, – reakce – sebepodceňování, výbuchy vzteku na sebe i okolí)

Těchto situací co jako děti zažijeme je nespočet, když mají děti pevný základ a oporu jsou schopni tyto situace zpracovat a díky nim vyrůstat v pevného člověka, ovšem pokud nám někdo nepomůže si naše emoce a vyvolané domněnky o sobě samém zpracovat, naopak nám vyvolává svojí reakcí ještě horší pocity, zavřeme si naše křivdy a bolesti v sobě, v šuplíku pěkně hluboko. V dospělosti si říkáme, že už je to za námi a jsme v pohodě a ano jsme, do chvíle, než se šuplík otevře…

Pak se k němu občas přidá i nějaký ten vzorec a my ztrácíme schopnost reálně vnímat situace. A věřte, že hláška „občas je dobré pročistit vzduch“ je obhajoba a zlehčování vnitřní nerovnováhy. Proto když se ocitnete v situaci s otevřeným šuplíkem, zkuste zapátrat a zapracovat na sobě pročpak se ten šuplík otvírá namísto obviňování druhých, že Vám jej otevřeli…

Ráda Vás s tímto jarním úklidem provedu a pomohu nakouknout do šuplíků, které často i popíráme.

Vaše Valki

24.4.2024